Pro většinu účastníků klasického projektu asi důvěrně známá situace:
– proběhla obsáhlá analýza, všichni stakeholdeři se vyjádřili – proběhla řada workshopů, vznikla řada dokumentů, modelů, zápisů …
– proběhlo nacenění, zhrození se z ceny, vysvětlení, odmítnutí, steering (nebo jiná komise), rozhodnutí o snížení scope
– začala doba poměrně náročných, nepříjemných diskusí o tom, co bude ze scope projektu vynecháno, opětovné naceňování, schvalování atd.
– s výsledkem není spokojen nikdo a projekt často začíná v ne úplně dobré náladě implementačního týmu
Poměrně nedávno mě napadlo, že obtížnost diskusí o snížení scope projektu a celková nespokojenost s výsledným nastavením projektu velmi úzce souvisí s psychologickým problémem vlastnictví a obavou ze ztráty (hezky popsané, i s řadou experimentů, najdete v knize Dan Ariely – Jak drahé je zdarma). Tyto principy říkají, že věci, kterou máme a věnovali jsme jí čas/peníze, si vážíme výrazně více než stejné věci pokud bychom ji měli získat.
No a v našem případě donutíme zadavatele investovat spoustu úsilí a času do vytvoření zadání, které mu později chceme sebrat/omezit/seškrtat. Myslím si, že v situaci škrtání si zadavatel dané funkčnosti cení výrazně více (bojuje o ni výrazně více a je výrazně nespokojenější, když ji nedostane), než v případě kdy začneme minimálním scopem a pak diskutujeme o tom co přidáme.
I z tohoto důvodu si myslím, že všude kde není scope jasně dán zákony/regulativy apod., je výrazně lepší a efektivnější agilní nebo lean startup přístup.
Nehledě na ušetřené náklady za čas, který se nestráví analýzou a odhadováním věcí, které se nakonec neimplementují.
